HELLO PAPUCHI! (část I)

–"Ahoj, tati....jaké překvapení, co?...?. Asi si říkáš, kdo jsem... To je jedno, zlato. Jediné, co musíš mít na paměti, je to. když tě chytím Vysaju tě do sucha... Nebudeš věřit, jak tě ošukám, chlapečku; jsem celá mokrá, jen když na tebe mluvím... ahhh....No, musím jít. Ale běž se připravit na nejlepší šukání v životě, zlatíčko... Ahoj, brzy se uvidíme."
Když Gregorio uslyšel tuto větu, modulovanou tím nejsmyslnějším ženským hlasem, jaký si lze představit, zůstal pohroužený, strnulý, s telefonní trubicí sevřenou v levé ruce až do 25 vteřin poté, co jeho partnerka přerušila komunikaci. Z němého omámení ho vytrhl bezhlasý hlas šéfa jeho sekce.
"Tisíckrát jsem ti říkal, že tady nemůžeš volat ani přijímat soukromé hovory!" houkl na něj jeho nadřízený jménem dovozně-vývozní společnosti, kde Gregorio pracoval už více než dvacet let. Nyní mu bylo padesát let, na jeho vkus byl stále příliš svobodný, chronický astmatik, velmi krátkozraký, s chronickou nadváhou, špatnou chutí a zápachem z úst, docela plešatý a rozhodně ošklivý.
Zbytek dne pro něj samozřejmě nebyl stejný jako obvykle. Zatímco vyřizoval faktury a remitendy ve špinavé kanceláři, kde se tísnil s dalšími devíti nešťastníky, lámal si Gregorio hlavu nad telefonátem, který právě obdržel. Nikdy v životě s ním totiž žádná žena takhle nemluvila; ani ta nejlacinější a nejpotřebnější z těch ubohých prostitutek, které z nedostatku čehokoli jiného navštěvoval maximálně čtyřikrát nebo pětkrát do roka.
Když toho dne bylo osm hodin večer, stejně jako všechny ostatní, až na ten podivný telefonát, Gregorio se mechanicky rozloučil se svými společníky a vyšel na ulici. Než vkročil na chodník, rozhlédl se na všechny strany. Jako obvykle. Stejné věci a tváře jako každé odpoledne. Nic zvláštního, i když pro Gregoria bylo všechno nějak jiné. Když se vracel do svého bytu, v duchu si procházel jednotlivá slova, která na něj chrlil ten sexuchtivý hlas, aniž by mu dal sebemenší šanci reagovat. Jeho příslovečný nedostatek představivosti mu nedovolil uvažovat o možnosti, že by ten záhadný telefonát mohl být žertík, který si z něj vystřelil jeden z jeho mála přátel, a tak se nemohl zbavit údivu.
Otáčel hlavou na všechny strany a přecházel dvanáct ulic, které dělily jeho pracoviště od zanedbatelného dvoupokojového (spíš jedenapůlpokojového) bytu, v němž bydlel a který byl po třiceti letech práce jeho jediným důležitým majetkem.

Po jednoslabičném pozdravu vrátnému prošel vchodem a nastoupil do výtahu. Dojel do pátého patra, a než z výtahu úplně vystoupil, vykoukl ven a pečlivě se rozhlédl, aby se ujistil, že v odlupující se chodbě nikdo není. Mimochodem, nikdo tam nebyl. Se směšným poskočením opustil výtah a s největší opatrností zavřel dveře, jako by se bál, že ho ta nadržená žena na telefonu objeví.
Blížil se ke svému bytu a snažil se vnímat každý detail okolí. Nebylo na něm nic zvláštního: stejný pach zatuchlého jídla, stejné vlhké skvrny na stěnách, stejně špinavé dlaždice jako vždycky a ta atmosféra opuštěnosti typická pro staré chudé domy plné lidí, kteří žijí místo toho, aby vydrželi.
Došel ke dveřím, zasunul klíč a velmi pomalu jimi otočil. Po chvíli, která mu připadala jako věčnost, se odvážil vstoupit. Když rozsvítil světlo v obývacím pokoji s jídelnou přiléhajícím k maličké kuchyni, která tvořila nejreprezentativnější část malého bytu, neviděl nic neobvyklého. S úlevou si sundal odřenou kravatu, rozepnul límec a odhodil věčné sako neurčité barvy, které mohlo být už dávno námořnicky modré. Poté, co se zhroutil do malého křesla, si uvědomil, že nemůže přestat myslet na ten telefonát, a hlavně nemůže přestat slyšet v hlavě ten hlas hodný nejkokotějšího nočního rozhlasového hlasatele.
Uplynulo několik minut a on se pomalu uklidňoval a myslel si, že to byla chyba. Nikdo s ním takhle nikdy nemluvil a nikdy mluvit nebude. Bolestivý omyl nějakého vášnivého milence, nic víc. Z myšlenek ho však vytrhlo zvonění telefonu. Znovu rozrušeně zvedl sluchátko a zvedl ho téměř neslyšným "Haló", jen aby uslyšel stejný chlípný hlas, který ho rozrušil v kanceláři:
"Papirrín... díky bohu, že jsem tě našel. Chtěl jsem ti znovu říct, že po tobě hořím touhou. Přísahám, že až se konečně setkáme, neuvěříš, co ti v posteli udělám, hříbečku. Vysaju tě odshora až dolů, vyrazím ti dech, uvidíš, jak vypadá divoká žena v říji, lásko moje. Ještě že už to není dlouho, protože se nemůžu dočkat, až tě budu mít mezi nohama, můj chlape. Konec komunikace a opětovný údiv Gregoria, který si třesoucí se rukou odtáhl trubičku od ucha a špatně ji zavěsil. Ani se nestačil na nic zeptat; s tímto druhým hovorem se možnosti omylu snížily téměř na nulu.
Trvalo víc než hodinu, než se mu podařilo přestat si v duchu opakovat ta znepokojivá slova, posadit se a dojít do kuchyně, aby si ohřál kašovitý guláš, který mu zbyl z předchozího večera. To a minimální sendvič pochybného obsahu v poledne (plus několik ranních káv) bylo vše, co měl ten den jíst. Jídelníček se příliš nelišil od stovek jiných dnů v jeho ubohém životě, ale dnes to všechno vypadalo úplně jinak. Rychle to zhltl, zapil to několika skleničkami levného vína a po vyklopení nádobí do dřezu zamířil do maličké koupelny. Po nezbytných hygienických úkonech ze sebe svlékl těch pár kousků oblečení, které mu zbyly, a lehl si na postel.

(POKRAČOVÁNÍ...)