U NOHOU SOFIE

Jakmile přijde horko, je to vždycky stejné. Začínám chodit s očima namířenýma k zemi víc než obvykle: dívám se na ženské nohy, které se po zimním vězení začínají odkrývat. Dívám se na ženské dolní končetiny, a aniž bych si to uvědomoval, přemýšlím o tom, jaká ta žena bude intimně. Jako bych ji svlékal odspodu nahoru, abych pak vyvodil nějaké závěry, které mi ani nejsou jasné. Nikdy nemám dojem, že bych nějakou dámu poznal do hloubky, pokud jsem nebyl schopen šibalsky si prohlíží jeho nohy.
A právě to mi vadilo na Sofii, nové kolegyni, která k nám jednoho jarního odpoledne přišla. Byla půvabná, blonďatá a v očích měla nevinný pohled. Netrvalo dlouho a padly jsme si do oka a během týdne, co jsme se poznaly, se jen zřídkakdy stalo, že bychom spolu po každém pracovním dni nešly na kávu nebo na oběd.
Byla to vzájemná fascinace. Strávili jsme hodiny povídáním a za necelých čtrnáct dní mi vyprávěl o svém mladém životě. Mimochodem, já byla stejně sebevědomá a otevřela jsem mu své srdce jako nikdy předtím. Všechno se zdálo být dokonalé a směřovalo to ke šťastnému románku nebo k jednomu z těch přátelství, která se mezi muži a ženami pozorují velmi zřídka. Bylo tu však něco, co mě hluboce trápilo.

Zveřejnění informací

Nějakou dobu mi trvalo, než jsem pochopil, o co jde, až jednoho horkého listopadového dne jsem to pochopil: od té doby, co jsem ji poznal, jsem nikdy neviděl její nohy.

V té době jsem si už zvykl, že se jako každý rok utápím v nevědomém pozorování dolních končetin všech žen, které se tam vyskytovaly.

To však nebyl případ Sofie. Nikdy jsem ji neviděla bez uzavřených lodiček, jemných tmavých bot nebo rafinovaných tenisek. Ale nikdy s odhalenýma nohama. Zpočátku jsem to zlehčovala. Přesto jsem si je představovala v souladu s její vytáhlou postavou. Měly by spíš štíhlé malé prsty s pěstěnými nehty a sametovými podpatky. V hlavě mi však stále zůstávala nevyřešená otázka: co dělat? Náš vztah dozrával a v jejích medově zbarvených očích jsem zřejmě vycítil, že ode mě očekává víc než jen povídání u kávy a příjemnou společnost. Ale bylo pro mě téměř nemožné pomýšlet na to, že bych z ní udělal svou partnerku, aniž bych nejprve rozluštil tu poslední záhadu: její nohy.
Vše se spojilo na začátku prosince, kdy jsme se po přestávce na kávu v kanceláři vydali na procházku do parku.

Rozhovor proběhl hladce, i když byla napjatá, jako by se nemohla odhodlat mi něco říct. Nakonec se jí podařilo přejít k věci: řekla mi, že mě miluje.

Konec na nohou

Prvním impulsem, který jsem pocítil, bylo vášnivě ji políbit. Něco mě však drželo zpátky. Věděl jsem, co to je, ale odmítal jsem to přijmout. Nakonec jsem se nedokázal zastavit: s rozostřeným zrakem jsem se sklonil a k jejímu úžasu jsem jí prakticky strhl boty. Stála tam bosá a nechápavě na mě zírala a bezděčně vystavovala na odiv své útlé končetiny, které byly přesně takové, jaké jsem si je představoval. Zůstal jsem klečet a zíral na její dolní končetiny, oči jsem měl vytřeštěné a mysl zablokovanou. Po několika věčných vteřinách sebrala boty a odběhla. Už jsem ji nikdy neviděl.
Druhý den nám přišel chladný telegram, že s námi již nebude spolupracovat. A dozvěděl jsem se, že v telefonátu našemu šéfovi řekl, že nechce mít rušené kolegy.
Možná jsem ztratil ženu svého života, nevím. Jsem teď na terapii a můj analytik si myslí, že to není vážné. Ale asi to nechápe; stejně jako Sofie. Pořád se dívám na ženské nohy, jako by o nic nešlo.