Lo de Hansen, bájný palermský bar, kde bylo zakázáno tango.

Restaurace Hansen'sbyl od posledního desetiletí 19. století až do roku 1903 nejslavnějším místem nočního života v Buenos Aires. Vystupovala zde celá generace hudebníků a chodili sem nejlepší tanečníci tanga té doby. Nacházel se v srdci parku Tres de Febrero ve čtvrti Palermo, s vchodem na Sarmiento Avenue mezi železniční tratí a Vieytes Avenue.

Jednalo se o veřejné pozemky a v roce 1869 zde město Buenos Aires postavilo krásný altán s restaurací na pozemcích, které patřily Juanu Manuelu de Rosasovi, s tím, že je bude pronajímat soukromým osobám. Jmenoval se "Restorán Palermo" a jeho design kopíroval velké restaurace pod širým nebem, které byly v té době módní v Evropě.
Tuto restauraci provozovali s různým úspěchem různí koncesionáři až do roku 1875, kdy se na scéně objevil Němec Johan Hansen narozený v Hamburku, který jako nový koncesionář dal restauraci nové razítko, takže od té doby nikdo nemluvil o restauraci Palermo, ale označoval ji jako "restauraci Palermo".O společnosti Hansen"
Skutečnost je taková, že "o společnosti Hansen"Nebyla to jen restaurace: předváděla luxus, jaký v restauraci ještě nebyl, byla to směs "přepychového nevěstince a Mekky tanga", stejně jako restaurace. Nepříliš svatý předchůdce "kabaretů", které následně prosvětlovaly noci Buenos Aires.

Bylo to místo setkávání "bacanes" a "malandras", "patoteros" a "malandras", "patoteros" a "gente de avería". Tanečníků a "cafios", kteří se bezostyšně mísili s představiteli snobské aristokracie, kteří byli v deliriu z prožití těch vzrušujících nocí, jež nabízel "Lo de Hansen". Protože tam mohli dobře vidět tančit tango, tam mohli poslouchat nejlepší "typické" orchestry té doby, užívat si velmi příjemné společnosti krásných "coperas", které jim dávaly pocit, že jsou tím, čím nikdy nemohou být, a zapomenout, byť jen na jednu noc, na smutný a nudný život.

Podstatné však bylo, že došlo k akci. Protože rvačky pěstmi nebo noži byly běžné a časté. Výzvy, sprosté pohledy, "mačkání" bezradného muže, který se odvážil požádat o tanec "mina" z pardo Bazán, nebo rvačka mezi ženami, které chtěly stejného muže, byly kořením těchto vzrušujících večerů, které přitahovaly různorodé publikum, jež zaplňovalo kapacitu podniku s vědomím, že je možné zůstat mimo tento svět a že při tanci několika pěkných tang si lze vychutnat vynikající nápoje a prvotřídní gastronomický servis.

"Lo de Hansen" se stal módou a chodily tam nejzářivější osobnosti showbyznysu, umění, hudby a politiky. Hrály zde nejslavnější orchestry tanga v dějinách naší populární hudby, stejně jako nejlepší zpěváci a skladatelé. Tančil se tam "el Cachafaz" a dokonce i některý argentinský prezident se odvážil "cortes" na jeho parketu. V těch letech nebylo významného návštěvníka, kterého by nelákalo poznat, o čem se mluví v nejsvětovějších salonech Evropy. Jednou ho navštívila velká italská sopranistka Adelina Pattiová, která nechtěla opustit zemi, aniž by strávila několik hodin v té autentické atmosféře, kde se zrodil jeden z prvních milongů.

Po Hansenově smrti v roce 1892 se zde vystřídalo několik majitelů, z nichž prvním byl Enrique Lamarque, až na konci roku 1903 získal koncesi další přistěhovalec, tentokrát Lombard Anselmo R. Tarana. Od té chvíle se "Lo de Hansen" přejmenoval na "Restaurante Recreo Palermo". Antiguo Hansen" nebo také "El café Tarana".
Tarana měla pět aut, kterými zákazníky zdarma vozila do jejich domovů a zpět (pokud pijete, neřiďte).
Otázka, zda se ve filmu "Lo de Hansen" tančilo tango, je poměrně sporná.

Félix Lima ve svém článku v časopise "Caras y Caretas" píše: "Často se vyhazovaly do vzduchu sifony, sklenice, lahve a židle. Někdy se střílelo a bodalo. Nejeden taita přešel na onen svět z jeviště Hansen na přímou cestu, 'senza tocare' do nemocnice". ... "Tancovat bylo zakázáno, ale vzadu u Hansenů, v oblasti kolotočů, se pašovaly pěkné tangueábase, ospalé tanga. ... " "La Morocha", Saboridovo tango, se hrálo na střídačku, bylo na vrcholu popularity. Noční orchestr byl sehraný. Pas' de bandoneón. Měchy se na veřejnosti ještě neprosadily. Tanga Bassiho a Villolda - El Incendio a El Choclo - se otevírala. V módě bylo také Unión Cívica', nejlepší tango skladatele Santa Cruze...". Máme na mysli zlatý věk tanga, tedy léta 1903 až 1908.

Alfredo Taullard ji ve své knize "Nuestro Antiguo Buenos Aires" (Peuser, 1927) popisuje takto: "Hansen měl podobu andaluského občerstvení a německého pivovaru. O půlnoci se jeho poloha dala zjistit ze vzdálenosti několika bloků podle řad světel z kočárových luceren a barevných lampionů, které osvětlovaly kruhové objezdy. V těchto altáncích se za smíchu a farandole večeřelo a na velkém nádvoří se pod listnatou střechou z vistárie a voňavých zimolezů popíjelo. Orchestr hrál milongy, polky a valčíky.

Na druhou stranu "cajetilla" Adolfo Bioy (otec) v knize "Antes del 900 (Relatos)" říká: "... tango se tam tančilo, ještě než se tento tanec stal módou v městských salonech, tam jsme čas od času chodili předvádět naše kvality lebek, s rizikem incidentů s malevos, kteří se v tom doupěti hemžili".

Leonardo Benarós vypráví, že Roberto Firpo říkával: "V roce 1908 jsem hrál u Hansena. Někteří lidé říkají, že lidé tančili. To je lež. Hrálo se tak, aby to bylo slyšet, i když možná, ten či onen, možná dělal nějaké otočky ve skrytém altánku." Ale také říká, že 16. prosince 1961 vedl rozhovor s Felipe Amadeem Lastrou, starým chovatelem koní criollo, již osmdesátiletým, který vehementně trval na tom, že "u Hansena se netančilo. Kam chodili tančit, mezi stromy?

Miguel Ángel Scenna vypráví, že Lastra řekl, že "Hansen's byla přes den až do jedenácti hodin večer klidná restaurace, ale po této době začali přicházet noční chodci. Když pršelo, Hansen's nebyl. Na dvoře bylo nespočet mramorových stolů obdélníkového tvaru s železnou podnoží, takže byly dost těžké a špatně se s nimi pohybovalo. Kolem dokola stály altánky se zeleně natřenými mřížemi. Ve zmíněnou dobu začali farníci přijíždět v kočárech, a jakmile z nich vystoupili, obklopili je uniformovaní policisté a velké množství vyšetřovatelů, jinak by se každý večer místo změnilo v pole Agramante. Dav se skládal z "compadritos" a "gaviones". Nechyběly ani "hodné děti" a několik majitelů obchodů se zápalem revanšistů, stejně jako chovatelé dobytka, kteří si vzali malou dovolenou. Jorgeho Newberyho jsme tam nikdy neviděli; byl to sportovec. Netančilo se tam. Bylo to zakázáno, stejně jako na všech veřejných místech.

Neuvěřitelné, ale skutečné

Slavný skladatel Ángel Villoldo, autor hitů jako "La morocha" a hudby k filmu "El choclo", uvedl v Hansenu premiéru skladby "El Esquinazo". Každý večer, když se tato skladba hrála, publikum tleskalo do rytmu. Nadšení rostlo a k potlesku se přidalo i lehké ťukání do stolů. Pak se dupalo nohama po podlaze. Publikum touto milongou zvyšovalo teplotu a žádalo si přídavky: za jeden večer se hrála sedmkrát. Rytmické bušení, které doprovázelo "ďábelské tango", jak ho definoval Pintín Castellanos, uruguayský klavírista a skladatel, zesílilo natolik, že po lokále létaly sklenice, šálky a dokonce i židle. Tarana, unavený z tolika škod, nechal vyvěsit ceduli s nápisem: "Předvádění tanga El esquinazo je přísně zakázáno. V tomto ohledu se žádá o obezřetnost".

V roce 1908 byl podnik převeden na společnost Payot a Giardino, která jej spravovala až do roku 1912, kdy byl Joaquín S. de Anchorena starostou, kdy byla kavárna uzavřena a zbourána. Tak skončil "Hansen's" a s ním i éra a způsob života, který se už nikdy nevrátí.

V roce 1937 uvedl skladatel tanga a filmový režisér Manuel Romero film "Los muchachos de antes no usaban gomina" s nezapomenutelným hercem Florenciem Parravicinim (v roli Ponce), kde se scény odehrávají převážně v "Lo de Hansen". Složil také tango "Tiempos Viejos" s hudbou Francisca Canara (1926), které zní:

Vzpomínáš si, bratře, na blondýnku Mireyu?
že jsem odstranil toho hezkého Riveru u Hansena?
Jednou jsem se kvůli ní málem zabil,
a dnes je z ní chudá otrhaná žebračka...!
Vzpomínáš si, bratře, jak byla krásná?
Vytvořilo se kolo, aby ji vidělo tančit!
Když ji vidím tak starou na ulici,
Odvrátím tvář a začnu plakat...

Není jasné, zda blondýnka Mireya existovala, ale není pochyb o tom, že ztělesňovala ženy, které chodily k Hansenovi za muži, byly vyšňořené a nosily drahé šperky.
Palermský "chupping house", jak jej definoval novinář Félix Lima, doprovázel počáteční růst parku Tres de Febrero jako místa rekreace pro porteños a stal se mezníkem v dějinách Buenos Aires.

Kompilace textů a obrázků: El arcón de la historia; La Nación; ultimatanda.it; Historia del tango; cafecontado.com; acciontv.com.ar