ZWI MIGDAL, síť obchodníků s lidmi z počátku 20. století

Pasáci, kteří si říkali Club de los 40 y, založili počátkem 20. století v Avellanedě Sociedad Israelita de Socorros Mutuos Varsovia, zástěrku pro své nezákonné aktivity, neboť právní subjektivitu získala až v tomto městě v metropolitní oblasti Buenos Aires.

Za přispění úřadů a policie, které podplatili, se polští lumpové stali silnými. Byli nuceni změnit název svého spolku kvůli špatné pověsti, kterou to jejich zemi přineslo, a přejmenovali ho na Zwi Migdal, který měl po první světové válce více než 400 členů. Ačkoli se prameny rozcházejí, kontrolovali asi 2 000 nevěstinců, jejichž prostřednictvím verbovali ve vesnicích své země stovky a stovky mladých dívek s příslibem práce nebo jako falešné nevěsty a ženichy sňatku.
Její první prezident Noah Trauman přijel do země v roce 1890. Bylo mu 24 let, a přestože byl Polák, měl u sebe ruský pas, protože celý region byl pod carskou nadvládou. Jeho jedinou známou fotografii pořídila policie o čtyři roky později, kdy byl zaznamenán jako "pasák", což bylo označení pro ty, kteří zprostředkovávali obchod se sexem.

Ještě před přelomem století měl Trauman vlastní nevěstinec a znal policejní stanice v Buenos Aires, protože byl zatčen při několika pouličních rvačkách. Byly to doby, kdy se spory mezi znepřátelenými skupinami ještě řešily ranami. Jednu z těchto rvaček zaznamenal buenosaireský tisk v roce 1897. Na rohu ulic Corrientes a Talcahuano se do sebe pěstmi a holemi pustilo asi 50 lidí, včetně výtržníků, jejich manželek a madam z obchodů. Mezi účastníky byli Rusové, Poláci, Rumuni a půl tuctu dalších národností, ale společným faktorem bylo kromě aktivity i náboženství. Všichni byli Židé.

Vzájemná pojišťovna měla v lokalitě Avellaneda hřbitov, poskytovala určité zdravotní služby, nabízela další výhody a organizovala některé společenské aktivity, stejně jako mnoho komunitních subjektů založených v zemi. Kromě toho měla na adrese Avenida Córdoba 3280 velké sídlo o rozloze 620 metrů čtverečních, pokryté dvěma podlažími, s topením a veškerým na tehdejší dobu moderním vybavením, kde fungoval chrám. Ta byla především fasádou, kde se shromažďovaly stovky lumpů a zakládaly své vykořisťovatelské sítě. Dívky, ty, které byly podvedeny, i ty, které věděly, za čím přicházejí, si nedokázaly představit, čím si projdou.

Životní podmínky byly žalostné. Byly to sexuální otrokyně. Byly vykořisťovány, nebylo o ně postaráno a celou svou existenci věnovaly sexuálnímu uspokojování klientů, kteří se v nevěstincích hemžili.
Epicentrum se nacházelo v Lavalle a Junínu v sousedství města Once. Tam se místní obyvatelé rozmnožili.
V roce 1862 vypukly nepokoje v nevěstincích, kde byli mimo jiné zatčeni Bartolomé Mitre Vedia - syn prezidenta národa - a Dominguito, Sarmientův adoptivní syn.
To, že historie a (špatná) pověst Zwi Migdalu přežily zkoušku časem, nesouvisí pouze s rozsahem jeho činnosti. Přestože se jednalo o obrovské a zavedené zločinecké sdružení, nebyl Zwi Migdal jediným ani nejmocnějším z pašeráckých syndikátů. O zbytek se postaral mediální dopad jeho pádu, legendy, které se časem utkaly, a stále přítomná dávka antisemitismu ve společnosti.

Stigma proniklo do lidové představivosti: polští Židé, kteří přicházeli do Buenos Aires od konce 19. století, prostituovali své krajany. Stejně tak to dělali Francouzi, Italové a Španělé, ačkoli antisemitismus umocňoval zavrženíhodné praktiky židovské mafie.
Nepomohlo ani následné mlčení samotného kolektivu, který své zločince označil za nečisté. Skutečnost, že byli odsuzováni a stranili se jich, vlastně tuto komunitu odlišovala od ostatních - k nimž patřili i jejich spoluobčané -, i když se tato temná minulost později stala tabu kvůli obavám, že stín kriminální činnosti několika nežádoucích osob padne na všechny.

Když byli vyhnáni, otevřeli si lumpové synagogu a hřbitov, protože jim bylo zakázáno pohřbívat na židovském hřbitově. Gerardo Bra ve své knize La organización negra (1982) tvrdí, že vyloučení nečistých bylo sice aktem poctivosti ze strany židovského kolektivu, ale že je to mělo posílit, protože se rozhodli sjednotit a organizovat, což je teze, kterou vyvracejí jiní historici.

Jedna žena napsala dopis sdružení proti obchodování s lidmi a sexuálnímu vykořisťování Ezrat Nashim: "Byla jsem v jednom z domů Migdal. Moje tělo by bylo nabídnuto tomu, kdo nabídne nejvíc. Každá žena, která začínala v životě, byla vyhledávána. A já jsem byla. Dlouhá léta však tato obvinění kvůli korupci na policii padala na úrodnou půdu. Chapadla Poláků, mafie, která vznikla jako spolek vzájemné pomoci, aby se navzájem chránili, sahala až k lidovým hlídacím psům a bylo potřeba neúplatného komisaře a soudce, který by zločince dostal na lavici obžalovaných.

Proti nim se postavily pouze židovské instituce a subjekty, jako je Ezrat Nashim, i když jejich činnost byla zpochybňována. Débora Aymbinderow tvrdí, že měly "paternalistický a moralistický postoj k přistěhovalcům kvůli třídním rozdílům a rozdílům v zemi původu mezi nimi a filantropy", takže zasahovaly do jejich soukromého života, i když nic nenasvědčovalo tomu, že by ženě hrozilo vykořisťování. Prevenci chápali tak, že by se měly provdat za Žida a najít si "poctivou práci".
Na druhou stranu se kolektivnímu boji podařilo problém zviditelnit, i když "paradoxně byl využit k posílení stigmatizace Židů". Tak Pedro Katz, ředitel Di Presse, řekl listu Crítica, že argentinská židovská komunita již čtyři desetiletí bojuje za "zničení a vyhlazení odpudivých složek tenebrovské společnosti Migdal", které označil za "bandu překupníků".

Proto v roce 1906 zahájil kampaň na jejich odstranění, ale přiznává, že se mu je podařilo pouze vyhnat. "Nikdo se jich nezříká více a nebojuje proti nim více než izraelská komunita," uzavírá Katz a dává najevo, že všechny komunity měly své sítě obchodníků s lidmi, ale židovská komunita byla jediná, která se svých pasáků zřekla.
Ať tak či onak, systém pasáků - známý jako cafishos - by narazil na ženu, která by se jim postavila. Raquel Libermanová udala Zwiho Migdala za to, že ji nutil k prostituci, což vyvolalo vyšetřování komisaře Julia Alsogaraye. O Raquel a jejím příběhu jsme již na této stránce hovořili.

Na základě vyšetřování soudce Manuel Rodríguez Ocampo uvalil vazbu na 108 členů za nedovolené sdružování, ale ti byli brzy propuštěni pro nedostatek důkazů, s výjimkou tří z nich. Dalších 334 členů uprchlo před spravedlností, na které byl vydán mezinárodní zatykač. Nebylo to však nic platné, přestože organizace byla nakonec rozpuštěna.
Nora Glickmanová v knize The Jewish White Slave Trade and the Untold Story of Raquel Liberman (2000) uvádí, že k zátahu na sídlo polské mafie a uzavření desítek nevěstinců došlo v roce 1930 po státním převratu generálporučíka José Félixe Uriburu. Operace se dostala na titulní stránky novin, které v důsledku "odvážné akce" zveřejnily podrobné seznamy jmen překupníků a nevěstek.

Nečistý hřbitov v Avellanedě je raritou, která se jinde na světě vyskytuje jen zřídka, a prvním židovským hřbitovem v Buenos Aires, který nyní spravuje Asociación Comunidad Israelita Latina a je zapečetěn, aby se na něj nedalo dívat a označit ho za živý důkaz vykořisťování lidí.
V roce 1907, za předsednictví Traumana, koupil Zwi Migdal nový pozemek naproti městskému hřbitovu v Avellanedě. Tato plocha stojí dodnes a dala vzniknout několika městským legendám. Jestliže se tito muži a jejich manželky za života vyznačovali tím, že se honosili svou ekonomickou mocí s téměř obscénní přehlídkou šperků, kožešin a dovážených parfémů, v okamžiku své smrti se tito lumpové rozhodli změnit tisíciletou tradici střídmosti a jednotnosti židovských pohřbů, a to umístěním nákladných a velkolepých pohřebních pomníků.
Plocha lokality naznačuje, že se zde nacházelo nejméně 700 hrobů. Původní záznamy, i když neúplné, hovoří o majitelích domů prostituce, jejich manželkách a madam z jejich provozoven, ale také o malých dětech, mladých studentech a samostatně výdělečně činných osobách. Pohřbeno zde bylo jen několik vykořisťovaných žen. Po tisících mladých žen, které podvedeny nebo vyhnány bídou v Evropě skončily v nevěstincích Buenos Aires, nezůstala žádná stopa. Poté, co byly obchodovány, zneužity a odhozeny, navždy zmizely.

Jako v každém příběhu i zde se objevují legendy, hypotézy, přízraky, hrůzné vzpomínky na jedné straně a romantické vzpomínky na straně druhé. Domnělé konspirační teorie, které neponechávají stranou podmanění ubohých nově příchozích žen, snahu zakrýt tytéž vzpomínky, které se snad jednou podaří objasnit ve prospěch historie a ospravedlnění ubohých podvedených, zneužívaných, diskriminovaných a vykořisťovaných migrantů. Uctění památky všech žen, které se staly oběťmi sexuálního násilí, není jen zbožným závazkem, ale přístupem, který dnes nelze odkládat, abychom se dozvěděli více o naší historii a ukončili sítě obchodníků s lidmi, které dodnes pokračují ve stejných praktikách.

Kompilace textů z: El arcón de la historia; Nora Glickman, "The Jewish White Slave Trade and the Untold Story of Raquel Liberman (2000)"; José Luis Scarsi, "Tmeiim: los judíos impuros"; Todo es historia.